Jdi na obsah Jdi na menu
 


36 - Trhlina v plánu

1. 9. 2007

Znovu ležel čelem k zemi. Nosní dírky mu naplnila vůně lesa. Pod tváří cítil chladnou tvrdou zem a nožička brýlí, které se mu při pádu svezly na stranu, se mu zařezávala do spánků. Celé tělo ho bolelo a v místě, kam ho zasáhla smrtící kletba, se mu vytvořila podlitina jako po zásahu pancířem. Ani se nepohnul, zůstal přesně tam, kam dopadl, s rukou ohnutou do podivného úhlu a ústy otevřenými.

Čekal, že uslyší vítězné pokřiky a jásot nad jeho smrtí, ale místo toho se dočkal spěšných kroků, šepotu a znepokojený šum.

„Můj pane… můj Pane…“

Ozvala se Bellatrix skoro jako kdyby promlouvala k milenci. Harry se neodvažoval otevřít oči, ale místo toho nastražil všechny smysly, aby prozkoumal situaci. Jeho hůlka byla stále schovaná v hábitu a vyvíjela tlak na jeho hruď. Mírná vyboulenina v oblasti jeho žaludku mu napovídala, že i Neviditelný plášť zůstává skrytý z dohledu.

„Můj Pane…“

„To by stačilo,“ řekl Voldemort.

Další kroky: několik lidí couvaly pryč z místa. Harry chtěl zoufale vědět, co se děje a proč, a tak na milimetr otevřel oči.

Voldemort se právě zvedal na nohy. Jednotliví Smrtijedi od něj pospíchali pryč a vraceli se k davu, který lemoval mýtinu. Jediná Bellatrix zůstala na místě a klečela vedle Voldemorta.
Harry znovu zavřel oči a vybavoval si, co viděl. Smrtijedi se shlukli kolem Voldemorta, který pravděpodobně spadl na zem. Něco se muselo stát, když na Harryho seslal smrtící kletbu. Spadl Voldemort stejně jako Harry? Vypadalo to tak. Oba na chvíli upadli do bezvědomí a oba se teď probírali…

„Můj Pane, dovolte mi – „

„Nepotřebuji pomoc,“ pronesl Voldemort chladně, a přestože ho Harry neviděl, živě si představil, jak mu Bellatrix podává pomocnou ruku. „Ten kluk… je mrtvý?“

Na mýtině se rozhostilo naprosté ticho. K Harrymu se nikdo nepřibližoval, všichni na něj však upírali pohled a on se strachoval, aby se mu nezačalo cukat oční víčko.

„Ty,“ řekl Voldemort a vzápětí se ozvala rána a slabý výkřik bolesti. „Prohlédni ho. Řekni mi, jestli je mrtvý.“

Harry nevěděl, koho poslal, aby ověřil jeho smrt. Mohl pouze zůstat ležet a se srdcem až v krku očekávat, až ho začnou zkoumat. Zároveň si však uvědomil, a trochu ho to těšilo, že Voldemort se k němu nechce přiblížit, jako by očekával, že něco selhalo…
Harryho obličeje se dotkly ruce jemnější než předpokládal. Zvedla jedno oční víčko, vklouzla pod jeho košili až na hruď a ucítila srdce. Slyšel, jak se ženě zrychlil dech a její dlouhé vlasy ho zašimraly na tváři. Moc dobře si uvědomoval, že cítí, jak mu pod žebry stále buší srdce.

„Je Draco naživu? Je na hradě?“

Šepot byl téměř neslyšitelný; její rty se pohybovaly malinký kousek od jeho ucha a její hlava byla tak nízko, že ho její vlasy skryly před pohledem ostatních.

„Ano,“ vydechl v odpověď.

Svou ruku měla položenou na jeho hrudi tak pevně, až se mu do kůže zarývaly její nehty. Pak se odtáhla a napřímila se.

„Je mrtvý!“ Zvolala Narcissa Malfoyová k pozorovatelům.

A ti pokřikovali, radostně ječeli a dupali nohama. Harry skrz svá oční víčka zahlédl záplavu rudých a stříbrných světelných paprsků vystřelených do vzduchu na znamení vítězství.
Pořád na zemi předstíral smrt, když náhle pochopil. Narcissa věděla, že jediný způsob, jak se s Voldemortovým svolením dostat do Bradavic a najít syna, bylo kráčet mezi vítěznou armádou. Už ji nezajímalo, jestli Voldemort opravdu vyhrál.

„Vidíte?“ překřikoval Voldemort vřavu kolem. „Harry Potter zemřel mojí rukou a žádný živý muž mě teď nemůže ohrozit! Sledujte! Crucio!“

Harry očekával, že jeho tělo nezůstane jen tak ležet na zemi, že ho nejdříve poníží, aby tak potvrdil své vítězství. Vyletěl do vzduchu a stálo ho to všechny síly, aby zůstal ochablý, jenže bolest, kterou očekával, nepřišla. Jednou, dvakrát, třikrát byl vyhozen do vzduchu, brýle mu odletěly a jeho hůlka mu trošku sklouzávala zpod hábitu, ale on pořád vypadal schlíple a bez života. Když naposledy dopadl na zem, mýtinou se nesly výkřiky a jízlivé posměšky.

„Teď,“ řekl Voldemort, „půjdeme do hradu a ukážeme jim, co se stalo jejich hrdinovi. Kdo ponese tělo? Ne – Počkat – „

Ozval se další výbuch smíchu a o chvíli později se kolem Harryho otřásla zem.

„Ty ho poneseš,“ nařídil Voldemort. „V tvém náručí ho bude dobře vidět, že ano? Zvedni svého malého přítele, Hagride. A brýle – nasaď mu brýle – ať ho poznají.“

Někdo mu prudce narazil brýle zpátky na obličej, do vzduchu ho však s opatrností zvedly obrovské ruce. Hagridem otřásaly silné vzlyky a jeho obrovské slzy máčely Harrymu hábit, když ho Hagrid kolébal v náručí. Harry se ani slůvkem či pohybem neodvážil Hagridovi naznačit, že ještě není vše ztraceno.

„Jdeme,“ rozkázal Voldemort a Hagrid klopýtal cestou z lesa a prodíral se skrz blízké stromy. Harryho vlasy a hábit se zachytávaly o větve, ale on nehybně ležel s pusou otevřenou a očima zavřenýma. Mezitím, co všude kolem jásali Smrtijedi a Hagrid slepě vzlykal, nikdo ve tmě se nepodíval, aby se ujistil, jestli v obnaženém krku Harryho Pottera netepe život…

Podél Smrtijedů kráčeli dva obři. Jak procházeli lesem, vylamovali stromy a dělali takový rámus, až se ptáci rozletěli do oblak a vítězoslavný jásot Smrtijedů zanikl. Vítězný průvod pochodoval směrem k otevřenému prostranství a Harry si díky větší intenzitě světla, které mu pronikalo skrz zavřená víčka, uvědomil, že les zde již není tak hustý.

„BANG!“

Hagridův neočekávaný výkřik donutil Harryho, aby otevřel oči.

„Jseš teď šťastnej, co, že ste nebojovali, ta vaše srabácká hromada kobylek? Jseš teď šťastnej, že Harry Potter je m – mrtvý…?“

Hagrid nemohl dál pokračovat a znovu propukl v pláč. Harry přemítal, kolik asi kentaurů sledovalo jejich procesí, ale neodvažoval se otevřít oči. Když kentaury míjeli, někdo ze Smrtijedů je počastoval několika urážkami. O něco později Harry vnímal čerstvý vzduch a domyslel si, že dorazili na okraj Lesa.
„Stát.“

Harry si myslel, že Hagrida donutili, aby se podrobil Voldemortovým příkazům, protože se trošku zakymácel. Na místě, kde stáli, je nyní obklopil chlad a Harry uslyšel chraplavý dech mozkomorů, kteří střežili krajní stromy. Už na něj nebudou působit. Skutečnost, že přežil, v něm hořela jako talisman proti nim, jako kdyby otcův jelen držel stráž v jeho srdci.
Někdo prošel blízko Harryho a on věděl, že to byl Voldemort, protože o chvíli později promluvil hlasem zesíleným kouzlem, takže se rozléhal po celých pozemcích, až Harrymu praskaly bubínky.

„Harry Potter je mrtev. Byl zabit, když se snažil utéct, aby se zachránil, a vy jste mezitím za něj pokládali životy. Přinášíme vám jeho tělo jako důkaz, že váš hrdina odešel.
Bitvu jsme vyhráli. Ztratili jste půlku vašich bojovníků. Moji Smrtijedi jsou v přesile a s vaším Chlapcem, který přežil, je konec. Už nebude žádná další válka. Každý, kdo bude pokračovat v odporu, muž, žena či dítě, bude zavražděn, stejně jako všichni členové jeho rodiny. Nyní vyjděte ven z hradu, poklekněte přede mnou a budete ušetřeni. Vaši rodiče a děti, vaši bratři a sestry budou žít, bude jim odpuštěno a vy se k nám připojíte a společně vytvoříme nový řád.“

Jak na pozemcích, tak i na hradě bylo ticho. Voldemort byl teď tak blízko, že se Harry neodvažoval znovu otevřít oči.

„Pojď,“ řekl Voldemort, vyšel dopředu a Hagrid ho nuceně následoval.

Harry nyní na malou škvírku otevřel oči. Voldemort před nimi kráčel dlouhými kroky, kolem ramen měl obtočeného velkého hada Naginiho, kterého vypustil z očarované klece. Harry však neměl možnost vytáhnout hůlku ukrytou v záhybech svého hábitu, aniž by si toho nevšiml nikdo ze Smrtijedů, kteří kolem nich pochodovali pomalu se rozednívající temnotou.

„Harry,“ vzlykal Hagrid. „Ach, Harry… Harry…“

Harry znovu pevně zavřel oči. Věděl, že se přibližují k hradu a nastražil uši, aby mezi veselými hlasy Smrtijedů a jejich těžkých kroků rozeznal jakékoli známky života.

„Stát.“

Smrtijedi se zastavili. Harry slyšel, jak se rozprostírali do řady před hlavní branou do školy. Dokonce i přes zavřená víčka viděl rudý záblesk, který na něj proudil ze Vstupní síně. Čekal. Každým okamžikem ho lidé, za které se snažil položit život, uvidí ležet zdánlivě mrtvého v Hagridově náručí.

„NE!“

Výkřik byl o to děsivější, že by si Harry nikdy ani ve snu nepředstavil, že profesorka McGonagallová je schopná vydat takový zvuk. Blízko zaslechl smích jiné ženy a bylo mu jasné, že se Bellatrix baví jejím zoufalstvím. Znovu se úkosem podíval a v jedné vteřině viděl, jak se brána plní lidmi, kteří přežili bitvu, a přišli, aby se postavili svým přemožitelům a aby se na vlastní oči ujistili, že Harry zemřel. Voldemort stál před ním a jedním prstem hladil Naginimu hlavu. Znovu zavřel oči.

„Ne!“

„Ne!“

„Harry! HARRY!“

Hlasy Rona, Hermiony a Ginny byly ještě horší než McGonagallové; Harry chtěl zoufale zavolat v odpověď, přesto dál mlčky ležel, i když mu to trhalo srdce. Dav pozůstalých na Smrtijedy křičel a řval nadávky, dokud –

„TICHO!“ zaječel Voldemort, ozval se výbuch, objevil se záblesk jasného světla a všichni byli umlčeni. „Je po všem! Slož ho na zem, Hagride, k mým nohám, kam patří!“
Harry cítil, jak ho položil na trávu.

„Vidíte?“ řekl Voldemort a kráčel dopředu a dozadu vedle místa, kde Harry ležel. „Harry Potter je mrtvý! Rozumíte, vy oklamaní? Vždycky byl jenom nicka, chlapec, který se spoléhal, že ostatní se pro něj obětují!“

„Porazil tě!“ zaječel Ron, kouzlo se zrušilo a obránci Bradavic na chvíli znovu křičeli a řvali, než je umlčel ještě silnější výbuch.

„Byl zabit, když se snažil proplížit pryč ze školních pozemků,“ pokračoval Voldemort, který si liboval ve své lži, „zabit, když se snažil sám zachránit – „

Voldemort náhle přestal: Harry uslyšel šarvátku a jekot, následoval další výbuch, záblesk a bolestný výkřik. Otevřel oči na tu nejmenší skulinku. Někdo z davu se uvolnil a vrhnul se na Voldemorta. Harry spatřil, jak na zem dopadá odzbrojená postava, jejíž hůlku Voldemort odhodil a začal se smát.

„A kdopak je tohle?“ zeptal se svým měkkým hadím sykotem. „Kdo se nabídl demonstrovat ostatním, co se stane těm, kteří budou pokračovat v prohrané bitvě?“
Bellatrix se zálibně usmála.

„To je Neville Longbottom, můj Pane! Ten kluk, co dělal Carrowovým takové problémy! Syn bystrozorů, pamatujete?“

„Ach, ano, pamatuji se,“ pokýval Voldemort hlavou a pohlédl na Nevilla, který se zvedal zpátky na nohy a stojí neozbrojený a nechráněný mezi pozůstalými a Smrtijedy. „Ale ty jsi čisté krve, že, můj statečný chlapče?“ tázal se Voldemort Nevilla, který mu stál tváří v tvář a prázdné ruce zatínal v pěst.

„A co když ano?“ odvětil Neville hlasitě.

„Máš odvahu a velkého ducha, pocházíš ze vznešeného rodu. Budeš váženým Smrtijedem. Takové potřebujeme, Neville Longbottome.“

„Radši skončím v pekle, než bych se k tobě přidal,“ řekl Neville. „Brumbálova armáda!“ zakřičel a odpověděl mu pokřik davu, který Voldemortovo kouzlo nebylo schopné utišit.

„Velice dobře,“ řekl Voldemort a Harry cítil z jeho hlasu větší nebezpečí než z té nejsilnější kletby. „Pokud je tohle tvé rozhodnutí, Longbottome, navrátíme se k původnímu plánu. Na tvou hlavu,“ pronesl tiše, „teď.“

Harry stále pozoroval dění okolo skrz své řasy a tak teď viděl, jak Voldemort mávl hůlkou. O pár vteřin později se z jednoho rozbitého okna vynořilo něco, co vypadalo jako znetvořený pták, prolétlo to pološerem a přistálo Voldemortovi v ruce. Zatřásl se špinavým předmětem za jeho špičatý konec a pak už jen ve vzduchu volně visel, prázdný a rozedraný Moudrý klobouk.

„V Bradavicích už nebude žádné Zařazování,“ řekl Voldemort. „Už nebudou žádné koleje. Všichni ponesou znak, symbol a barvy mého vznešeného předka, Salazara Zmijozela, že, Neville Longbottome?“

Namířil hůlku na Nevilla, který ztuhnul, a pak mu narazil Kloubouk na hlavu, až mu sklouznul dolů přes oči. V přihlížejícím davu se někdo hýbal, takže Smrtijedi pozvedli hůlky jako jeden muž a drželi obránce Bradavic v úzkých.

„Neville vám nyní bude demonstrovat, co se stane každému hlupákovi, který mi bude vzdorovat,“ dokončil Voldemort a jedním pohybem hůlky zapálil Moudrý klobouk.
Svítání naplnily výkřiky, Neville seděl přikován na místo a byl v plamenech. Harry už to nemohl vydržet, musel jednat –

A najednou se událo mnoho věcí zároveň.

Uslyšeli ryk ze vzdálené hranice školy, který zněl jako kdyby se stovka lidí hrnula přes nedozírné zdi, hnali se směrem k hradu a vydávali hlasité bojové výkřiky. Ve stejnou chvíli se zpoza hradu vynořil Dráp a zavřískal,

„HAGGER!“

Na jeho vřískot mu odpovědělo volání Voldemortových obrů: běželi k Drápovi jako stádo slonů, kteří způsobují zemětřesení. Pak byly slyšet kopyta, brnkání tětiv luků, vzduchem létaly šípy a dopadaly mezi Smrtijedy, kteří vykřikli překvapením a zrušili řady. Harry vytáhl z hábitu Neviditelný plášť, přehodil ho přes sebe a vyskočil na nohy, když se Neville také pohnul.

Neville se pohotově osvobodil od kouzla Úplného spoutání, hořící klobouk z něj spadl a on z jeho hlubin vytáhl něco stříbrného, se zářivým rubínovým jílcem –

Seknutí stříbrné čepele nemohlo být slyšet mezi výkřiky blížícího se davu, údery obrů a úprkem kentaurů, ale přesto přitáhlo pohledy všech. Jediným úderem Neville usekl hlavu obrovského hada, která vyletěla vysoko do vzduchu, zářila ve světle vycházejícího ze Vstupní síně a Voldemortova ústa se otevřela v záchvatu zuřivosti, který nikdo nemohl slyšet. Hadovo tělo dopadlo na zem k jeho nohám –

Harry, který se schovával pod Neviditelným Pláštěm, vyčaroval mezi Nevillem a Voldemortem Štítové kouzlo, ještě než ten druhý pozdvihl hůlku. A pak přes všechny výkřiky a řev a burácivý dusot zápasících obrů se ozval Hagridův hlas.

„HARRY!“ zakřičel Hagrid, „HARRY – KDE JE HARRY?“

Zavládl chaos. Útočící kentaurové napadávali Smrtijedy, každý se snažil uniknout dusajícím nohám obrů a blíž a blíž burácely posily, které přišly kdo ví odkud. Harry spatřil tvory s obrovskými křídly, jak se vznáší kolem hlav Voldemortových obrů, testrálové a hipogryf Klofan jim vyškrábali oči, zatímco Dráp je mlátil a bušil do nich. Nyní byli kouzelníci, obránci Bradavic stejně jako Voldemortovi Smrtijedi, donuceni se vrátit zpátky do hradu. Harry vysílal kletby a zaklínadla na každého Smrtijeda, kterého viděl a oni se hroutili, aniž by věděli co nebo kdo je srazil, a jejich těla byla zašlapávána ustupujícím davem.

Harry, stále ještě schovaný pod Neviditelným Pláštěm, vrazil do Vstupní síně: hledal Voldemorta a viděl ho na druhé straně místnosti, jak ze své hůlky vysílá kouzla, ustupuje do Velké síně a ječí rozkazy na své následovníky a zároveň vrhá kletby nalevo napravo. Harry vyčaroval další štíty a Voldemortovy případné oběti, Seamus Finnigan a Hannah Aboottová, proběhli kolem něj a přidali se k boji, který se vevnitř odehrával.

Nyní přibyli další, dokonce ještě více lidí spěchalo nahoru po schodech, a Harry spatřil Charlieho Weasleyho, jak předbíhá Horace Křiklana, který měl na sobě pořád ještě své sametové pyžamo. Zdálo se, že se vrátili v čele něčeho, co se zdálo být rodinami a přáteli snad každého Bradavického studenta, který zůstal a bojoval, po boku prodavačů a obyvatel Prasinek. Ze dveří vedoucích do kuchyně, které byly za Harrym, vrazili do haly s hlasitým dusotem kopyt kentauři Bane, Ronan a Magorian.

I Bradavičtí domácí skřítci se začali hemžit kolem, řvali, mávali noži a sekáčky na maso, a v jejich čele byl Krátura s medailonem Reguluse Blacka. Jeho hlas byl slyšet i přes okolní hluk: „Bojujte! Bojujte! Bojujte za mého pána, ochránce domácích skřítků! Bojujte proti Temnému pánu ve jménu statečného Reguluse! Bojujte!“

Bodali a sekali do nohou Smrtijedů, jejich úzké tváře byly plné zuřivosti, a kamkoli se Harry podíval, viděl Smrtijedy, kteří padali na zem pod náporem nepřátel, zasahováni kouzly a šípy z luků, bodáni do nohou skřítky, nebo se prostě jen pokoušeli o útěk, ale byli pohlceni přibíhajícími hordami.

Nebyl to však konec. Harry spěchal mezi duelisty a zmítajícími se vězni až do Velké síně.

Voldemort byl uprostřed bitvy, zasahoval a srážel všechny v dosahu. Harry nemohl bezpečně zamířit, a tak se probojovával blíže a blíže k němu. Velká síň začínala být přeplněna, jak se do ní bez ustání hrnuli další a další bojeschopní jedinci.

Harry viděl George a Lee Jordana, jak srazili k zemi Yaxleyho, viděl padnout Dolohova poraženého Kratiknotem, viděl Waldena Macknaira, jak ho Hagrid hodil přes celou místnost, narazil do kamenné zdi na druhé straně a v bezvědomí se svezl na zem. Viděl Rona a Nevilla, kteří složili Fenrira Šedohřbeta. Aberforth omráčil Rookwooda, Arthur a Percy porazili Thickneseeho a Lucius a Narcissa Malfoyovi běhali skrz dav, ani se nepokoušeli bojovat, a volali svého syna.

Voldemort bojoval s McGonagallovou, Křiklanem a Kingsleym najednou, ve tváři měl nenávist když kolem něho běhali a útočili, a on je nemohl dorazit...

Bellatrix také ještě bojovala, několik metrů od Voldemorta, a stejně jako její mistr soupeřila se třemi protivníky najednou: Hermiona, Ginny a Lenka útočily ze všech sil, avšak boj byl vyrovnaný. Harry se přestal soustředit na svůj cíl, když spatřil Smrtící kletbu letící tak těsně kolem Ginny, že unikla smrti jen o několik centimetrů...

Změnil směr, vydal se místo k Voldemortovi k Bellatrix, avšak než stihl urazit pár kroků, byl odstrčen stranou.

„MOJI DCERU NECH BÝT, TY DĚVKO!“

Paní Weasleyová za běhu odložila svůj plášť, aby si uvolnila ruce, a Bellatrix se při pohledu na svého nového protivníka hlasitě rozesmála.

„UHNĚTE MI Z CESTY!“ zaječela paní Weasleyová na tři děvčata, a rychlým mávnutím hůlky začala duel. Harry se zděšením a obavami sledoval Molly Weasleyovou, jejíž hůlka začala s neuvěřitelnou rychlostí kmitat vzduchem, a Bellatrix Lestrangeovou, které úsměv zmrzl na rtech. Paprsky světla létaly z obou hůlek a podlaha kolem obou čarodějek byla zničena. Obě ženy se snažily zabít.




„Ne!“ křikla paní Weasleyová, když jí pár studentů přiběhlo na pomoc. „Vraťte se! Běžte zpátky! Ta je moje!“

Stovky lidí stály podél zdí a sledovaly dva boje - Voldemorta a jeho tři protivníky, Bellatrix a Molly. Harry stál neviditelný uprostřed mezi nimi a chtěl zaútočit, ale ještě je ochraňoval, protože si nebyl jistý, jestli by nezasáhl nevinné.

„Co se stane s tvými dětmi, až tě zabiju?“ vysmívala se Bellatrix stejně šíleně jako její pán a poskakovala, když kolem ní tančily Molliny kletby. „Až bude maminka pryč jako Fredík?“

„Našich - dětí - se - už - nikdy - nedotkneš!“ zakřičela paní Weasleyová.

Bellatrix se zasmála stejně rozjařeně, jako Sirius, když spadl za závoj.

Mollyina kletba vletěla Bellatrix pod paži a trefila ji přímo do hrudníku, rovnou do srdce.

Bellatrix zmrzl úsměv na rtech, vykulila oči: na chvilku pochopila, co se stalo, a pak se svalila na zem. Od přihlížejících se ozvalo zahučení a Voldemort zařval.

Harry se cítil, jakoby se dal do pohybu: viděl McGonagallovou, Kingsleyho a Křiklana vržené do vzduchu, kterak se kroutí a svíjí. Jako by Voldemortův vztek padnutím jeho posledního vybuchl jako bomba. Voldemort pozvedl hůlku a namířil ji na Molly Weasleyovou.

„Protego!“ zvolal Harry a ochranné kouzlo se rozložilo uprostřed sálu. Voldemort se rozhlédl okolo a uviděl Harryho, který si konečně sundal neviditelný plášť.

Šokovaný i radostný jekot a výkřiky typu: „Harry!“ „On je naživu!“ ihned umlkly. Dav se bál. Když se na sebe Voldemort a Harry podívali a začali kolem sebe kroužit, nastalo absolutní ticho.

„Nechci, aby mi někdo pomáhal,“ řekl Harry nahlas a v tom tichu se jeho hlas nesl jako troubení trubky. „Má to tak být. Mám to být já.“

Voldemort zasyčel.

„Potter to tak nemyslel,“ řekl a jeho červené oči byly doširoka otevřené. „Takhle to přece nedělá, ne? Za koho se schováš dnes, Pottere?“

„Za nikoho,“ řekl Harry jednoduše. „Nemáš žádné další viteály. Jen ty a já. Jeden nemůže žít, když je druhý naživu, a jeden z nás z toho vyvázne...“

„Jeden z nás?“ zašklebil se Voldemort, celé jeho tělo bylo napjaté a měl strnulý pohled. Had, který se chystá zaútočit. „Myslíš, že to budeš ty, že? Chlapec, který zůstal náhodou naživu, protože Brumbál tahal za provázky?“

„Náhoda? Byla to náhoda, když moje matka zemřela, aby mě zachránila?“ zeptal se Harry. Stále se pohybovali šikmo, oba dva, v dokonalém kruhu, udržujíc si navzájem od sebe stálý odstup. Harry se díval jen do Voldemortovy tváře. „Náhoda, když jsem se rozhodl bojovat na tom hřbitově? Náhoda, když jsem se dnes neubránil, stále jsem naživu a znovu jsem se vrátil bojovat?“

„Náhody!“ zakřičel Voldemort, ale stále nezaútočil. Sledující dav byl přimražený, jakoby zkamenělý. A zdálo se, že kromě těch dvou v sále nikdo nedýchal.

„Náhoda, šance a fakt, že ses krčil a fňukal za sukněmi lepších mužů a žen. Nechal jsi mě je zabít místo tebe!“

„Dnes v noci už nikoho nezabiješ,“ řekl Harry, když kráčeli dokola a dívali se z očí do očí - zelené do červených. „Už nikdy nebudeš schopen nikoho zabít. Ještě nechápeš? Byl jsem připraven zemřít, abys jim už neubližoval -“

„Ale neumřel jsi!“

„- chtěl jsem, a to stačí. Udělal jsem to,co má matka. Jsou před tebou chráněni. Nevšiml sis, že žádné z tvých kouzel, které jsi na ně seslal, je nesvázalo? Můžeš je mučit. Nemůžeš se jich ale dotknout. Nepoučil ses ze svých chyb, Raddle, že?“

„Troufáš si -“

„Ano, troufám, „ řekl Harry. „Vím věci, které nevíš, Tome Raddle. Vím spoustu důležitých věcí, které ty ne. Chceš nějakou slyšet, než uděláš další chybu?“


Voldemort nemluvil, ale chodil v kruhu a Harry ho viděl dočasně hypnotizuje pohledem, obrátil se k němu se spokojeným výrazem ve tváři, že si Harry myslel, že už zná to tajemství...“Je to opět láska?“ řekl Voldemort, na jeho obličeji se objevil výsměch. „Brumbálovo řešení, láska, kterou prohlašoval i před smrtí, ale láska nezabránila tomu, aby nespadl z věže a nezabilo ho to, jako starou voskovou figurínu. Láska, která mi nezabránila zabít tvoji mudlovskou matku jako švába. Pottere a nikdo tě nemá rád tolik, aby se sem dostavil a postavil se proti mně. Takže co teď mělo zastavit tvoji smrt?“Jedna věc,“ řekl Harry a zatím co kolem sebe kroužili a zahleděni do sebe přemýšleli o posledním tajemstvím.“Láska tě teď nezachrání,“řekl Voldemort,“musíš teď doufat, že ovládáš více magii než já a že máš silnější magické zbraně.“„Věřím v oboje,“ řekl Harry a viděl záblesk překvapení ve Voldemortově tváři, ale ten náhle zase zmizel a Voldemort se začal smát a jeho smích byl strašidelnější než jeho jekot, znělo to, jako by byl duševně chorý, jeho hlas se ozýval po celé ztichlé Haly.“Myslíš si, že ovládáš lépe magii než já?“ řekl. „Než Já, než Lord Voldemort, který ovládá takovou magii, o které se Brumbálovi jen mohlo zdát?“„Ano, snil o tom,“řekl Harry,“ ale věděl více než ty, věděl více, aby věděl, že nesmí dělat to, co ty.“
„Myslíš, že byl slabý“ zařval Voldemort,“tak slabý, aby se odvážil postavit tomu, co mělo být jeho, co mělo být moje.“
„Ne, byl chytřejší než ty,“ řekl Harry, „lepší kouzelník, lepší člověk.“
„Zasloužil jsem se o smrt Albuse Brumbála!“
„To si jenom myslíš,“ řekl Harry, „ale mýlíš se.“Poprvé po dlouhé době koukající se postavy z obrazů zadrželi dech.“Brumbál je mrtev!“ vyštěkl Voldemort, „ má hrob na Bradavických pozemcích,viděl jsem ho Pottere, už se nikdy nevrátí!“„Ano Brumbál je mrtev,“ řekl klidně Harry, „ale ty ses nepřičinil o jeho smrt.“„Vybral si vlastní způsob smrti, vybral jsi ho pár měsíců předtím než zemřel, všechno udělal člověk, o kterým jsi si myslel, že je tvým člověkem.“
„Co si to vymýšlíš,?“řekl Voldemort, ale stále nespouštěl svoje rudé oči z Harryho.“Severus Snape nebyl tvým člověkem,“ řekl Harry, „pracoval pro Brumbála. Byl Brumbálův od té doby, co jsi začal pást po mé matce. Nikdy jsi si toho nevšiml, protože tomu nerozumíš. Nikdy jsi neviděl Snapova Patrona, že ne Raddle?“Voldemort neodpověděl, ale stále kolem něho kroužil v kruhu.“Snapův Patron je laň, stejně jako mé matky,“ řekl Harry, „stejně jako mé matky, protože ji celý život miloval, už od té doby, co byli malí. Ale mohl jsi si toho všimnout,“ řekl Harry a viděl, jak Voldemortovi zahořely nozdry, „ měl si to pochopit, když tě žádal, abys ušetřil její život.“„Jen ji obdivoval,to je všechno!“ ušklíbnul se Voldemort, „ když zemřela, řekl, že je to jen další ženská, nečistá krev..“
„Samozřejmě, že ti to takhle řekl,“řekl Harry,“ ale byl Brumbálův špión od té doby, co jsi ji napadl, a pracoval potom pořád jen pro něho. Brumbál zemřel, až si o to Snapea požádal!“„Na tom nezáleží!“ ječel Voldemort, který předtím pozorně poslouchal každé jeho slovo, ale nyní propuknul v bláznivý smích. „Nezáleží na tom, jestli byl Brumbálův nebo můj nebo jaké nepříjemné překážky mi stavěl do cesty. Zničil jsem ho, jako jsem zničil tvoji matku, Snape opět vsadil na velkou Lásku. Všechno to dává smysl, ale Pottere, spoustu věcem ještě nerozumíš.“
„Brumbál se snažil udržet Nejmocnější hůlku ode mě! Myslel si, že Snape bude pro ni dobrý pán! Ale stejně jsem ji získal, malý kluku,dosáhl jsem toho dříve, než jsi ji mohl získat ty, pochopil jsem celou pravdu dříve, než jsi ji pochopil ty. Zabil jsem před třemi hodinami Snapea a Nejmocnější hůlka, Smrtící hůlka, Hůlka osudu je opravdu moje! Brumbálův plán vyhořel, Harry Pottere!


„Jasně, že ano.“ řekl Harry. „Máš pravdu. Ale ještě předtím, než se mě pokusíš zabít, doporučuji ti zamyslet se nad tím, co jsi udělal . . . . Přemýšlej a zkus trochu zpytovat svědomí Raddle . . .“ „Co to má znamenat?!“

Ze všech věcí, které mu řekl, toto zasáhlo Voldemorta nejvíc. Harry viděl, jak mu kůže kolem očí zbělala.

„Je to tvá poslední šance,“ pokračoval Harry, „to je vše, co ti zbylo. . . . viděl jsem, co se ti jinak stane. . . . bud‘ chlap . . zkus. . . zkus trochu zalitovat. . . .“

„Ty se opovažuješ --- ?“ řekl Voldemort znovu.

„Ano,“ řekl Harry, „protože Brumbálův poslední plán nebyl mířen jen na mě. Ale také na tebe Raddle.“

Voldemortova ruka se třásla na Starší hůlce a Harry uchopil Dracovu hůlku velice pevně.

„Ta hůlka stále nefunguje, tak jak má, protože jsi zabil špatnou osobu. Severus Snape nikdy nebyl pravý vlastník té hůlky. On nikdy neporazil Brumbála.“

„On ho zabil --- „

„Neposlouchal jsi mě? Snape nikdy nepřemohl Brumbála! Brumbálova smrt byla součást jejich plánu! Brumbál měl zemřít, neporažen, poslední vlastník hůlky! Kdyby vše šlo podle plánu, tak síla hůlky by zemřela spolu s ním!“

„Ale potom, Pottere, Brumbál byl tak hodný, že mi tu hůlku dal!“ Voldemortův hlas byl plný zlomyslného potěšení. „Ukradl jsem hůlku z hrobu jejího posledního vlastníka! Ukradl jsem ji i přes přání jejího posledního pána! Síla hůlky je nyní má!“

„Ty jsi to pořád nepochopil, že ne Raddle? To že máš hůlku v ruce nestačí, neznamená to, že je tvoje. Neposlouchal jsi Ollivandera? hůlka si vybírá kouzelníka . . . Starší hůlka si vybrala nového vlastníka předtím, než Brumbál zemřel, někoho, kdo na ni od té doby ještě ani nesáhl. Nový vlastník sebral Brumbálovi hůlku proti jeho vůli, nikdy si vlastně neuvědomil, co udělal nebo, že nejnebezpečnější hůlka na světe je teď jeho . . .“
Voldemortův hrudník se zvedal a klesal, Harry cítil, že brzy zaútočí.

„Pravý vlastník Starší hůlky je Draco Malfoy.“

Na chvilku byl ve Voldemortově tváři vidět strach, ale hned zmizel.
„Záleží na tom vůbec?“ řekl potichu. „I když budeš mít pravdu Pottere, nedělá to žádný rozdíl mezi mnou a tebou. Už nemáš hůlku z fénixe: Náš duel bude o zkušenosti . . . a až tě zabiji, dojdu si pro Draca Malfoye . . .“

„Ale na to je už pozdě,“ řekl Harry. „Propásl jsi svou šanci. Já jsem přemohl Draca již před týdny. Vzal jsem mu hůlku“
Harry zamával s hůlkou, kterou držel v ruce a cítil jak se na ni upnuly zraky všech v hale.
„Na tom vše záleží, ne?“ zašeptal Harry. „Ví hůlka v tvé ruce, že její poslední vlastník byl přemožen? Protože jestli ano . . . Já jsem nyní její pravý vlastník.“
Náhle záblesk červeného světla ozářil jejich tváře jako vycházející slunce.

Pán Zla zařval, v tu samou chvíli také Harry slyšel svůj hlas křičet,svírajíc Dracovu hůlku:

„Avada Kedavra!”

„Expelliarmus!”

Znělo to jako výbuch z kanónu, vybuchující zlaté plameny, jakoby označovaly místo, kde se jejich kouzla střetly. Harry viděl Voldemortův zelený paprsek, jak se setkal s jeho vlastním kouzlem, viděl jak Starší hůlka vyletěla vysoko do vzduchu, temná oproti vycházejícímu slunci, letící přes okouzlený strop jako hlava Naginiho, letící vzduchem ke svému novému pánovi, kterého nemohla zabít.

A Harry se spolehlivým umem chytače ji chytil do svých rukou, zatímco Voldemort byl odhozen dozadu, s rukama roztaženými. Tom Raddle dopadl na podlahu, jeho tělo bylo slabé s scvrklé, jeho bílé ruce prázdné a hadí hlava bezduchá a prázdná. Voldemort byl mrtev, zabit vlastní kletbou, Harry tam stál se dvěma hůlkami v ruce, zírajíc na tělo svého nepřítele.

Po sekundě ticha šok té chvíle zmizel: poté se ticho kolem Harryho zlomilo, jak lidé kolem něj začali řvát. První kdo k němu přišli, byli Ron a Hermiona, a byli to jejich ruce, které se kolem něj ovinuly, jejich nesrozumitelné výkřiky jej ohlušovaly. Ginny, Neville, a Lenka tu byli, pak také všichni Weasleyové a Hagrid, Kingsley a McGonagallová a Kratiknot a Prýtová. Harry neslyšel ani slovo, z toho co křičeli, nemluvě o všech co ho poplácávali, stovky lidí se na něj tlačili, všichni tito si chtěli sáhnout na Chlapce Který Přežil ---

Sluneční paprsky se přelily přes Bradavice, a Velká síň zaplanul světlem.
Harry byl nedílnou součástí oslavy plné výkřiků radosti a štěstí. Chtěli, aby tu byl s nimi, jejich vůdce a symbol, jejich zachránce a jejich průvodce, a to, že nespal již mnoho hodin, a že si přál být ve společnosti pouze několika z nich, nikoho očividně nezajímalo. Musel hovořit s těmi, kteří si ho na pár chvil ukořistili, podat jim ruku, sledovat jejich pláč, vyslechnout jejich díky, a poslouchat také novinky ze všech koutů země, které přicházely spolu s ránem.

Očarovaní kletbou Imperius po celé zemi se postupně probírali, Smrtijedi prchali pryč, jinak byli chyceni, nevinní z Azkabanu byli propouštěni a Kingsley Pastorek byl jmenován Ministrem kouzel.

Odnesli Voldemortovo tělo pryč ze sálu, pryč od těl Freda, Tonksové, Lupina, Colina Creeveyho a patnácti dalších, kteří zemřeli při souboji s ním. McGonagallová nahradila stoly jednotlivých kolejí jedním velkým, takže odteď nebude nikdo sedět podle příslušnosti ke koleji. Všichni budou smícháni dohromady - učitelé a žáci, duchové a rodiče, kentauři a domácí skřítci. Firenze ležel v rohu a zotavoval se... Všichni byli spolu, učitelé i žáci, duchové, rodiče, kentauři i domácí skřítkové, Dráp koukal skrz vymlácené okno a lidé mu házeli jídlo do jeho vysmáté pusy.

Po chvíli, vyčerpaný, Harry zjistil, že sedí na lavičce vedle Lenky. „Být tebou, chtěla bych být v klidu někde pryč,“ řekla.

„Přesně to bych si přál,“ odpověděl jí.

„Odlákám jejich pozornost,“ řekla Lenka. „Použij svůj plášť.“

Než stačil něco říct, Lenka zařvala, „Ooo, podívejte, Blibbering Humdinger!” ukazujíc na
okno, všichni ,kteří jí slyšeli, se tam podívali,

Harry přes sebe přetáhl plášť a stoupl si.

Teď mohl projít skrz sál bez nechtěné pozornosti. Uviděl Ginny dva stoly od něj; seděla s hlavou složenou na klíně své matky: Bude čas si s ní promluvit později, hodiny, dny, možná roky které sní bude moci mluvit. Viděl Nevilla, Nebelvírův meč ležel vedle něj. Jak kráčel mezerou mezi stoly, uviděl tři Malfoyovi, semknuté dohromady, nejistí, jestli by tu měli být, ale nikdo jim nevěnoval pozornost. Všude, kam se podíval, viděl rodiny, které byly spolu a nakonec,
uviděl ty dva, které chtěl vidět nejvíc.

„To jsem já,“ zamumlal, krčíc se mezi nimi. „Půjdete se mnou?“
Oba se najednou zvedli, a společně, Ron a Hermiona opustili Velkou síň.
Někde v dálce slyšel Protivu, jak zpívá vítěznou písničku:







Zvládl to, dostal je, fíí Potter vyvolený,
A Voldy zplesnivěl, tak se pojďme bavit!







„On má opravdu cit pro vyjádření tragédie, že jo?“ řekl Ron otevírajíc dveře, aby mohli Harry a Hermiona projít.

Harry se chtěl zasmát, ale v tu chvíli byla radost potlačena bolestí ze ztráty Freda, Lupina a Tonksové. Ze všeho nejvíc však cítil ohromující úlevu a touhu po spánku. Ale nejdřív dlužil vysvětlení Ronovi a Hermioně, kteří s ním vydrželi až do konce a zasloužili si vědět pravdu. Pečlivě jim vylíčil, co viděl v Chroptící Chýši a co se událo v lese, nestačili ani vyjádřiv svoje překvapení, když dorazili na místo, kam je Harry chtěl zavést, i když jim neřekl, kam je vlastně vede.

„Můžeme jít nahoru?” zeptal se chrliče střežícího vstup do ředitelovy pracovny.

„samozřejmě,”zamručel chrlič.

Vyšplhali se kolem něj jako spirálovité kamenné schody, které se pomalu posouvali jako eskalátor. Harry otevřel dveře když dojeli nahoru.
Najedou měl pocit že ten ohlušující řev znamená návrat Smrtijedů a znovu oživení Voldermota ---

Ale byl to aplaus.

Byl to však potlesk. Všichni ředitelé a ředitelky Bradavic všude podél stěn mu vzdávali poctu ve stoje; mávali klobouky a v některých případech i parukami, natahovali se přes rámy sousedních obrazů aby si mohli podat ruce; tančili na křeslech i pod křesly, v nichž byli vyobrazeni. Dilys Derwent nestydatě vzlykal; Dexter Fortescue mával svým naslouchátkem a Phineas Nigellus volal svým vysokým ostrým hlasem: „ Ať je známo, že Zmijozel sehrál svou roli! Jeho přínos nebude zapomenut.“
Ale Harry měl oči jen pro muže, který stál v největším portrétu přesně za křeslem ředitele. Slzy stékaly po dolů zpoza půlměsícových brýlí do jeho dlouhého stříbrného vousu, a pýcha s vděčností z něj vycházející naplňovaly Harryho tím samým blahem jako zpěv Fénixe.
Nakonec Harry pozvednul své ruce a portréty upadly do uctivého ticha, pozorujíce ho zářícíma a zvlhlýma očima a dychtivě čekali až promluví. Avšak jeho slova, volená s obzvláštní péčí, byla určena Brumbálovi. A přesto, že byl vyčerpaný a měl uslzené oči, musel udělat poslední laskavost, nalezl poslední radu.
„Tato věc byla skryta ve Zlatonce,“ začal. „Upustil jsem ji v lese, ale nevím přesně kde. Znovu sem ji nešel hledat. Souhlasíte?“
„Můj drahý chlapče,“ řekl Brumbál, zatímco jej jeho kolegové popleteně a zvědavě sledovali.

„Udělal jsem moudré a odvážné rozhodnutí, ale nicméně jsem to měl od tebe očekávat.Ví ještě někdo, kde spadla?“
„Nikdo další,“ řekl Harry, a Brumbál spokojeně kýval hlavou.
„Nicméně se chystám ochránit Ignotův dárek,“ řekl Harry a osvítil Brumbála.
„ Samozřejmě Harry, je navždy tvá, než ji předáš dále.“
„A pak tam byla tato.“

Harry zvedl Starodávnou hůlku a Ron s Hermionou se na ní podívali s takovou úctou, kterou ani teď, když jeho smysly byly otupené a on ospalý, neviděl rád.
„Nechci ji, „ řekl Harry.

„Cože?“ řekl hlasitě Ron. „Nejsi hloupej? „

„Já vím, že je mocná, „ řekl Harry unaveně, „ale byl jsem šťastnější se svou vlastní. Takže...“Vsunul ruku do pouzdra na krku a vytáhl z něj dvě poloviny cesmínového dřeva spojených pouze nepatrným kouskem fénixova pera. Hermiona říkala, že se nedá opravit, že poškození bylo příliš vážné. Vše, co věděl bylo, že pokud nebude fungovat tohle, tak už nic.
Položil zlomenou hůlku na ředitelovu katedru, položil na ní špičku starodávné hůlky a řekl: „Reparo.“
Ve chvíli, kdy se jeho hůlka spojila, z jejího konce vyletěla sprška červených jisker. Harry věděl, že byl úspěšný. Vzal do ruky hůlku z cesmíny a fénixova pera a ucítil náhlý závan tepla ve svých prstech, jakoby hůlka a ruka oslavovaly svoje znovuspojení.

„Dám Starodávnou hůlku tam,“ řekl Brumbálovi, který ho pozoroval s nevýslovným zalíbením a obdivem, odkud pochází. Může tam zůstat. Pokud zemřu přirozenou smrtí jako Ignotus, její síla bude zlomena, že? Předchozí pán nebude poražen. To bude její konec.“ Brumbál přikyvoval. Usmívali se jeden na druhého.

„Jsi si jistý?“ řekl Ron. V jeho hlase byla velmi slabě cítit touha, když se díval na Starodávnou hůlku.

„Myslím, že má Harry pravdu,“ řekla tiše Hermiona.

„Z té hůlky je víc škody, než užitku, „ řekl Harry. „A upřímně řečeno, „ otočil se zády k malovaným portrétům a myslel teď jenom na svou postel s nebesy, která na něj čekala v Nebelvírské věži a na to, jestli pro něj třeba Krátura nenachystal sendvič, „potíží jsem měl v životě už dost. „

 

Epilog – O devatenáct let později

Ten rok začal podzim o něco dříve. První zářijové ráno bylo chladné a čerstvé jako jablíčko, a rodinka si to vyšlapovala dunící ulicí směrem k velkému začouzenému nádraží, kouř z výfuků aut a dech chodců se ve studeném vzduchu třpytil jako pavučinky. Dvě velké klece chrastily na vršku plně naloženého vozíku, který tlačili rodiče, sovy uvnitř horlivě houkaly, a dívka s červenými vlasy šla smutně za svým bratrem, ruku v ruce se svým otcem.

„Už to nebude dlouho trvat a pojedeš také,“ řekl jí Harry.

„Dva roky,“ posmrkávala Lily. „Já ale chci jet už teď!“

Ostatní cestující zvědavě okukovali sovy, když mezi nimi rodina kličkovala vstříc přepážce mezi nástupišti devět a deset. Albusův hlas se i přes okolní hluk nesl zpět k Harrymu; jeho syn pokračoval v rozhovoru, který započal již během jízdy autem.

„Já nechci! Já nechci být ve Zmijozelu!“

„Jamesi, nech toho,“ řekla Ginny.

„Já pouze řekl, že by tam mohl být,“ řekl James a s úšklebkem pohlédl na svého bratra. „Na tom není nic špatného. On by se přeci klidně mohl dostat do Zmi - „
James zachytil pohled své matky a raději zmlkl.

Pět Potterových se blížilo k přepážce. S nepatrně povýšeným pohledem se James ohlédl na svého mladšího bratra, vzal si od matky vozík, rozběhl se a o chvilku později zmizel.

„Budete mi psát, že ano?“ Zeptal se najednou svých rodičů Albus a využil tím momentální nepřítomnosti svého bratra.

„Každý den, když budeš chtít,“ řekla Ginny.

„Ne zrovna každý den,“ řekl Albus potichu. „James říkal, že většina dětí dostává dopisy od rodičů jen jednou za měsíc.“

„My jsme Jamesovi minulý rok psali třikrát týdně,“ doplnil Harry. „Je to vtipálek, tvůj bratr.“
Bok po boku zatlačili i na druhý vozík a postupně nabírali rychlost. Když dosáhli přepážky, Albus ucuknul, žádný náraz však nepřišel. Místo toho se rodina vynořila na nástupišti devět a tři čtvrtě, které bylo skryto v husté bílé páře, jež proudila z komínů zářivě červeného Bradavického spěšného vlaku.

Neurčité skupinky lidí se hemžily v mlze, v níž před chvílí zmizel i James.
„Kde jsou?“ zeptal se Albus znepokojeně a zíral na nejasné postavy, které kolem nich procházely, když kráčeli podél nástupiště.

„My je najdeme,“ řekla Ginny klidně.

Ale pára byla tak hustá, že bylo nemožné rozpoznat jakoukoliv tvář. Odděleny od svých majitelů, zněly hlasy abnormálně hlasitě. Harry si myslel, že zaslechl Percyho hlasitě promlouvat o Vyhlášce o košťatech, a byl celkem rád, že se díky tomu nemusí zastavovat a zdravit ho.

„Myslím, že jsou támhle, Ale,“ řekla najednou Ginny.

Skupina čtyř lidí stojící těsně vedle posledního vagónu se postupně vynořovala z mlhy. Když se jim jejich tváře dostaly na dohled, vydali se Harry, Ginny, Albus a Lily přímo k nim.

„Ahoj,“ řekl Albus, znějící najednou naprosto uvolněně.
Rose, oblečená do svého zbrusu nového bradavického hábitu, se na ně radostně usmála.

„S parkováním vše v pořádku?“ zeptal se Ron Harryho.

„Já jsem parkoval dobře. Hermiona nemohla pochopit, jak jsem mohl projít mudlovské testy na řidičák, chápeš to? Ona si myslela, že jsem na toho komisaře použil matoucí kouzlo.“

„Ne, to si nemyslím,“ řekla Hermiona. „Mám v tebe naprostou důvěru.“

„Pokud se toho týče, já na něj ale opravdu použil matoucí kouzlo,“ zašeptal Ron Harrymu, když společně nakládali Albusův kufr a sovu do vlaku. „Jen jsem se zapomněl podívat do zpětného zrcátka, ale to jsem nakonec vyřešil Všepozorujícím kouzlem.“

O trochu dále na nástupišti našli Lily a Huga, Roseina mladšího bratra, kteří právě živě diskutovali o koleji, do níž by chtěli být zařazeni až půjdou do Bradavic.

„Pokud se nedostaneš do Nebelvíru, vydědím tě,“ řekl Ron. „Ale to samozřejmě není žádný nátlak.“

„Rone!“

Lily a Hugo se smáli, ale Albus a Lily se tvářili vážně.

„On to tak nemyslel,“ řekly Hermiona a Ginny, ale Ron už se o to přestal zajímat.
Zachytil Harryho pohled a jeho kývnutí k místu asi padesát metrů vzdálenému. Mlha na chvilku prořídla, a tak tam mohli zahlédnout obrysy tří postav.

„Podívej, kdopak tu je.“

Draco Malfoy tam postával se svou manželkou a synem, tmavý plášť zapnutý až ke krku. Jeho vlasy již poněkud ustoupily, což zdůraznilo jeho špičatou bradu. Nový chlapec se Dracovi podobal stejně, jako se Albus podobal Harrymu. Draco na sobě zachytil Harryho, Ronův, Hermionin a Ginnin pohled, stroze kývnul a znovu se otočil.

„Takže to je ten malý Scorpius,“ zamumlal Ron. „Buď si jistá, že ho překonáš ve všech zkouškách, Rosie. Ještě žes zdědila mozek své matky.“

„Rone, proboha,“ řekla Hermiona, napůl vážně, napůl pobaveně. „Nesnaž se je poštvat proti sobě ještě, než začne škola!“

„Máš pravdu, promiň,“ řekl Ron, ale stejně si nemohl pomoci a dodal: „Ale nechovej se k němu až moc přátelsky, Rosie. Dědeček Weasley by ti nikdy neodpustil, kdyby sis vzala čistokrevného kouzelníka.“

„Hej!“

Nyní se znovu objevil James; již zbaven svého kufru, sovy a vozíku a evidentně plný mnoha nových informací.

„Teddy je tu taky,“ řekl bez dechu a ukazoval přes své rameno do stoupajících obláčků páry. „Koukněte! A schválně, co myslíte, že dělá? Mucká se s Victoire!“

Zíral na rodiče, viditelně zklamán jejich nedostatečným zájmem.

„Náš Teddy! Teddy Lupin! Mucká se s naší Victoire! S naší sestřenkou! A já se Teddyho zeptal, co to dělá - „

„Tys je vyrušil?“ řekla Ginny. „Ty jsi úplně stejný jako Ron - „

„- a on mi řekl, že ji jenom přišel vyprovodit! A pak mi řekl, ať jdu pryč. On se s ní mucká!“ dodal James, jako by si myslel, že to neřekl dostatečně zřetelně.

„Jů, to by bylo úžasné, kdyby se vzali!“ zašeptala Lily ve vytržení. „Teddy by pak byl opravdový člen naší rodiny!“

„Už teď u nás večeří více jak čtyřikrát týdně,“ řekl Harry. „A proč mu tedy nenabídnout, aby u nás bydlel a bylo by to, co ty na to?“

„Jé!“ řekl James nadšeně. „Mně nevadí, když budu bydlet v pokoji společně s Alem - Teddy si klidně může vzít můj pokoj!“

„Ne,“ řekl Harry pevně, „vy dva byste měli společný pokoj pouze tehdy, kdybych chtěl zbořit dům.“

Zkontroloval staré otlučené hodinky, které dříve patřily Fabianu Prewettovi.

„Je skoro jedenáct, měli byste raději nastoupit do vlaku.“

„Nezapomeň Nevillovi vyřídit naše láskyplné pozdravy!“ řekla Ginny Jamesovi, když ho objímala.

„Mami! Nemohu profesorovi vyřizovat láskyplné pozdravy!“

„Ale ty přeci Nevilla znáš - „
James obrátil oči v sloup.

„Venku, dobře, ale ve škole to je profesor Longbottom, chápeš? Nemůžu prostě přijít do Bylinkářství a říct, že mu předávám láskyplné pozdravy…“

Pokýval hlavou nad matčinou pošetilostí a aby rozptýlil své pocity, nakopnul lehce Albuse.

„Uvidíme se později, Ale. Dej si bacha na testrály.“

„Já jsem myslel, že jsou neviditelní? Tys říkal, že jsou neviditelní!“

Ale James se jenom smál a připustil, aby ho matka políbila, krátce objal otce a pak naskočil do rychle se plnícího vlaku. Viděli ho už jen zamávat a pak zmizel v uličce a šel najít své přátele.

„Kvůli testrálům se určitě neznepokojuj,“ řekl Harry Albusovi. „Jsou velice milí, není žádný důvod k tomu se jich bát. Mimochodem, vy do školy nepojedete v kočárech, ale na loďkách.“
Ginny políbila Albuse na rozloučenou.

„Uvidíme se o Vánocích.“

„Sbohem, Ale,“ řekl Harry, když objal svého syna. „Nezapomeň, že jsi na příští pátek pozvaný k Hagridovi na čaj. Nezahazuj se s Protivou. S nikým nebojuj, dokud se to pořádně nenaučíš. A nenech se Jamesem vytočit.“

„A co kdybych se dostal do Zmijozelu?“

Tato věta byla určená pouze jeho otci a Harry věděl, že právě okamžik odjezdu donutil Albuse odhalit, jak velký a upřímný jeho strach je.
Harry se sklonil k Albusovi tak, aby jejich tváře byly na stejné úrovni. Jako jediný z Harryho tří dětí zdědil Albus Lilyiny oči.

„Albusi Severusi,“ řekl Harry tak tiše, že kromě Ginny to nikdo nemohl zaslechnout a ona byla dostatečně taktní, aby předstírala, že mává Rose, která už také nastoupila do vlaku, „jsi pojmenován po dvou bradavických ředitelích. Jeden z nich byl ve Zmijozelu a byl to možná ten nejodvážnější muž, jakého jsem kdy poznal.“

„Ale já jen říkám - „

„- pak i Zmijozelská kolej může získat skvělé studenty, ne? Nám je to jedno, Ale. Pokud ti na tom ale tak záleží, pamatuj, že to budeš i ty, kdo si bude moci vybrat Nebelvír před Zmijozelem. Moudrému klobouku záleží také na tvém rozhodnutí.“

„Opravdu?“

„U mě tomu tak bylo,“ řekl Harry.

Tohle žádnému ze svých dětí nikdy neřekl a viděl překvapení v Albusově obličeji, když to vyslovil. Ale jak se postupně s prásknutím zavíraly všechny dveře červeného vlaku a rozmazané obrysy rodičů se natahovali po posledních polibcích a udělovali poslední připomínky, naskočil i Albus do vagónu a Ginny za ním zavřela dveře. Studenti se vykláněli z okna nejblíže k nim. Velké množství tváří, jak uvnitř vlaku, tak i venku se natočilo směrem k Harrymu.

„Proč všichni tak zírají?“ dožadoval se Albus vysvětlení, když se on a Rose natahovali po pohledech ostatních studentů.

„S tím si nedělej starosti,“ řekl Ron. „To je kvůli mně, jsem hrozně slavný!“

Albus, Rose, Hugo a Lily propukli v smích. Vlak se začal rozjíždět a Harry šel podél něj a sledoval hubenou tvář svého syna, zářící vzrušením. Harry se smál a pokračoval v mávání, přestože sledovat odjezd svého syna bylo pro něj bolestné…
Poslední obláček páry zmizel v podzimním vánku. Vlak zajel do zatáčky. Harryho ruka však stále mávala na rozloučenou.

„Bude v pořádku,“ zašeptala Ginny.

Když se na ní Harry podíval, stáhnul roztržitě svou ruku a dotkl se jizvy ve tvaru blesku na svém čele.

„Já vím, že bude.“

Jizva ho nebolela už devatenáct let. Vše bylo v pořádku.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

No,co..

(Vlčice, 27. 11. 2010 11:53)

Hlavu vzhůru,máme ještě Bajky Barda Breedleho XD

BELLOOOOOOOOOO!!!!!!!

(Mája, 3. 10. 2009 18:10)

Bello ne ne NEEE!To byla ,moje nejoblíbenější zlá postava z Pottera!NEEEEEEEEEEEEEEEE!!!!!

dobrá knížka

(Ssimik21, 27. 7. 2009 10:33)

tohle je fakt moc dobrá knížka.já úplně zbožnuju stmívání a jak sem to říkala sestřence tak ona říkala že stmívání taky četla a že je to pro ty kteří vyroatli na harrym potterovi (a možná na narnii) já sem tomu moc nevěřila ale pak sem byla v kině na princi dvojí krve a nemohla sem se dočkat na relikviji smrti,zvlášt když bude rozdělenjsem a na dva díly,tak sem si to přečetla a i když jsem ty předchozí nečetla musím řict že tahle knížka je fakt dost dobrá knížka!!!...

Dalšíííí

(Honza, 23. 7. 2009 20:18)

Tak jsem to během 2 dnů přečetl a chci další díl :-(

rekord

(klaruaka, 19. 7. 2009 2:40)

Tak musím říct, že suprrrr... s celé dva dny jsem nedělala nic jiného, ale opravdu jsem to za dva dny přečetla...

škoda

(Blödhren, 13. 7. 2009 11:34)

MiSs dAySy:
Taky mi to příjde moc rychlé. Mohla to trošku protáhnout. Škoda že zemřelo tolik lidí. Je mi líto hlavně Freda, Tonksové a Lupina.

Anna:
Nezapomeň, že je to překlad z anglického originálu. Není to opsané z knížky. Ten co to sem dal, to měl ještě dřív, než knížka vyšla.

Nwm no...

(Anna, 6. 5. 2009 16:46)

Ja sem tu knižku četla už dvakrát a něco si z toho pamatuju a tohle ale není stejne jak v knížce.... jako děj je stejny to jo ale trošku jiné vyjadřování

Škoda že je konec...

(MiSs dAySy, 3. 4. 2009 21:13)

Tuhle knížku sem četla přibližně půl roku :D Né proto že tak pomalu čtu, ale neměla sem pořád čas! Začala sem hned po přečtení 6. dílu a pak na pár měsíců přestala! Začala sem opět nedávno a vůbec nelituju že sem se ke knížce vrátila! Nemohla sem se doslova odtrhnout od počítače. O ničem jinym sem nemluvila než Harry Potter, Harry Potter :D Kámošky a máma ze mě už doslova šílely... :D Blížila sem se k poslední kapitole a připadá mi že to bylo všecko ke konci moc hopem! Voldemort umřel lusknutim prstů a taky mě fakt mrzelo že umřelo tolik lidí který za nic nemohly :( A těch zlejch zůstalo naživu mnohem víc! Nejvíc sem se zadovala u smrti Belattrix a nejvíc brečela u smrti Freda :'( Jinak je tahle knížka fakt fantastická :) Sem moc ráda že tu je :) J.K.R by mohla napsat pokračování o dětech hrdinů ;) Nebylo by to na škodu...

Poděkování

(Korba johny, 8. 3. 2009 9:00)

Abych pravdu řekl tak tahle knížka je super protože žádná jiná mě nikdy takhle nespoutala jako tato pottera jsem četl už jako malej ale teď už mi je 16 ale furt to žeru. Pěkně přeložený. Taky jsem se to pokoušel přeložit ale skončil jsem u 17 kapitoly a pak už se mi nechtělo tak aspoň vím jak je to těžký. Takže dík. Kdyby chtěl někdo pokecat může na icq 457862198

škoda

(snip, 5. 11. 2008 12:33)

velká škoda že už to skončilo ..nebudu mít za co utrácet prachy když už žádnej novej díl nevijde:) nu co se dá dělat byla to pěká knížka

mmmm

(mmm, 2. 11. 2008 16:05)

pěkně mě z toho bolí oči,protože sem asi 3 dny nespala.Ta knižka je jako droga a fakt se neda přestat.hodne napinave a uplne bezkonkurenčni fakt!boží to bylo.škoda že je konec,ale snad prijde jeste neco...

http://harry-potter.unas.cz/

(mglaedr, 10. 6. 2008 18:11)

http://harry-potter.unas.cz/ to je to forum co sem rikal!!! jukente na neho.

http://harry-potter.unas.cz/

(http://harry-potter.unas.cz/, 10. 6. 2008 18:10)

http://harry-potter.unas.cz/

nejlepsi na svete!

(mglaedr, 12. 4. 2008 10:09)

presne ja sem byl potterem a jeho kamosy uplne posedly a je mi strasne lito ze uz to ASI nebude pokracovat. ale cela serie HP a obzvast tenhle dil byl bylo to nejlepsi co jsem kdy cetl a NIC OPRAVDU NIC se tomu nevyrovna!!!! ale protoze jsem tkovy snilek tak me napadlo ze bych zalozil forum kde by treba nekdo mohl napsat pokracovani! zalozim ho a uvidi se jesti na neho nekdo prijde adresu napisu v pristim komentari.

Slzy

(Monika, 21. 3. 2008 20:22)

Tenhle díl byl nejkrasnější slzyčky taky přišli zvlášť když jich umřelo tolik vážně škoda že nebude osmý díl

Nejlepsi na konec

(Sam, 9. 3. 2008 23:30)

Skvostna kniha vyplnila ma nejlepsi ocekavani .. lepsi to snad ani byt nemohlo precetl jsem ji za par hodin bez oddechu a vzpomenu si jen na malo knih ktere by se ji vyrovnali ... nadhera .

škoda, že je konec...

(Nestea, 26. 2. 2008 14:35)

Já jsem to prostě nezvládla přečíst do konce... Jasně, dočetla jsem Trhlinu v plánu, ale to "po 19 letech" už ne... Prostě chci mít domění že to skončilo ve stejnou chvíli, jako ostatní knížky, a to v tom rozmezí 1 roku, a ne 20! Když je tam to po 19 letech tak to budí moc takovej dojem že je to uzavřený, že to smrtí Voldemorta prostě končí. Stejně tak jako jednička začínala před deseti lety, tohle končí po 19 letech, a to nechci :(

...

(Lanitte, 17. 2. 2008 15:57)

Tak ted uz zbyvaji jen filmy... je to htozne zvlastni pocit, kdyz vite, ze je to konec (i s tim "naposledy...?" co je napsny na zadní strane desky knizky:)) Dneska v 3 rano jsem jsem docetla posledny 4 dily a byl jsem z toho uplne rozhozena. Dokonce se mi o tom pribehu 7micky i zdalo, kdyz se mi podarilo usnout :-D
Taky ale JKR chapu, ze nechala zemrit vic postav, nez se cekalo. Tohle uz nebyla pohadka jako v 1 dile! Tady uz byla opravdova valka a kdyby zabila jen zly osklivy Smrtijedy a dobry hrdiny toho pribehu by pretrpeli vsichni bez ujmy... prece by to ztratilo to kouzlo celyho pribehu, ne? Bylo by to priles neduveryhodny... aspon si to myslim ja...

narez

(typek, 13. 2. 2008 20:03)

ta kniha byla nejlepsi,skoda ze uz nebude 8.Ale ty decka od nich jsou husty

8 dil.

(mglaedr-admin, 4. 2. 2008 18:16)

jo. je jeste nadeje ze rowlingova bude spat dalsi knihu. ale harry, hermiona aani ron uz v nich nebudou jako hlavni postavy. a taky vam vsem chci podekovat ze jste me podporili a zasli na tuhle stranku.